Když Lenka Jirku poznala, myslela si, že spolu budou navždy. Bývá to tak často, ale pak opadne zamilovanost a mnohdy se objeví další a další nedokonalosti. Ale o tom život je ne? O nedokonalostech, které máme všichni. Všichni máme také své závislosti. Někdo kouří, pije alkohol, bere drogy, hraje automaty… to všechno by zřejmě Lenka zkousla. Ale to, co dělá její přítel, se jen tak pochopit nedá.
Osud?
Vždycky jsem věřila na osudovou lásku, kterou potkám a hned se zamiluju a budu vědět, že on je ten pravý. S Jirkou to vlastně takhle bylo. Poznali jsme se v kavárně, kde jsem pracovala. On tam chodil nejdříve jednou týdně a vždycky si kupoval to samé kafe a bral si ho s sebou. Já se do něj zakoukala asi už po jeho druhé návštěvě u nás,.. měl takové hluboké tmavé oči a černé vlasy. Přišel vždy v obleku a to mě hrozně bralo.
Intenzita jeho návštěv v naší kavárně se stupňovala. Když už chodil každý den a počkal vždy na mě, až ho obsloužím, zeptala jsem se ho na číslo. Nikdy jsem neudělala ten první krok, ale tentokrát mě to k němu opravdu táhlo a nemohla jsem si pomoct. Po pár společných večerech jsme spolu začali chodit a dneska jsou to 2 roky.
Pomalé začátky.
Navzdory tomu, jak dlouho jsem neměla partnera, byl Jirka velmi opatrný a na všechno šel až moc pomalu. První společnou noc jsme spolu měli až po půl roce vztahu, což jsem nikdy předtím nezažila. Ale nevadilo mi to. Ono to čekání za to stálo. Byli jsme moc šťastní a zamilovaní. Každý z nás měl psa, takže jsme společně venčili a randili. Můj byt je větší a tak jsme se většinou setkávali u mě.
Brala jsem to jako samozřejmost a nikdy by mě nenapadlo, že se jen bál, abych nepřišla na jeho tajemství. A že je pěkně nechutné. Ale to až později. Náš vztah byl velmi romantický, dokonce jsme spolu byli na první dovolené u moře v Itálii a pak v zimě v Alpách na lyžích. Užívali jsme si, jak jen to šlo. Jirka byl právník a často pracoval na složitých případech do noci. I proto jsme u něj moc nepřespávali.
Rozbité topení.
S Jirkou spolu chodíme něco málo přes dva roky. Naivně jsem si myslela, že už ho znám jako své boty. Ale spletla jsem se. Jednou v pátek večer jsme výjimečně přespávali u Jirky. U mě v bytě se porouchalo topení a nemohla jsem sehnat přímotop. Zavolala jsem tedy Jirkovi, ale jelikož byl v práci, tak jsem si u něj jen vyzvedla klíče a pak jsme i s fenkou Kiki jely k němu. Koupila jsem cestou víno, že připravím večeři a Jirku překvapím.
Kdybych tušila, že on mě překvapí mnohem víc… Koukla jsem do lednice a do spižírny a pustila se do vaření. Pak mi došlo, že nemám nabíječku na mobil. Nebyl by to problém, ale u vaření vždy poslouchám oblíbené podcasty a bez nich mi to nejde. Obešla sem byt a nikde nic. Poslední možnost byla pracovna. Tam jsem nikdy nebyla, nebyl důvod.
Šok.
Pracovna byl jen takový kumbál, kam se vešel stůl, počítač a židle. Nabíječku jsem nikde neviděla a tak jsem otevřela první šuplík stolu. Tam ležely tři deodoranty různých značek. Ve druhém šuplíku jich bylo asi deset. To už se mi zdálo dost divné. Otevřela jsem další šuplíky a nebylo tam nic jiného než další a další deodoranty. Nedalo mi to a několik jsem jich otevřela. Ani nevím proč.
Většina z nich byla prázdná. A další byly nějaké ukrojené nebo co. Pak jsem si všimla otisků zubů. To snad ne! On ty deodoranty jí? V životě jsem něco takového neviděla. Nedalo mi to a další den jsem se ho na to zeptala. Přiznal, že ho to uklidňuje jako někoho cigatera nebo alkohol. Nikdo kromě mě o jeho závislosti neví. Jenže je to taková rarita, že vůbec neví, jak se toho zbavit. A já nevím jak s tím mám naložit.