Tereza s Lukášem spolu chodili od střední školy. Několikrát se rozešli, ale pak zjistili, že bez sebe nemohou být. Nakonec spolu zůstali, jelikož si mysleli, že to je osud. Oba byli velmi šťastní, ale přesto je nakonec jedna hloupá věc rozdělila. Asi to tak mělo být. Místo velké svatby přišel rozchod.
Jeden pro druhého.
Už od prvního ročníku střední školy jsme po sobě s Lukášem pokukovali, občas spolu flirtovali a na školních výletech jsme spolu trávili většinu času. Byli jsme sice nejlepší kamarádi, ale občas se to už lehce stáčelo někam úplně jinam. Ani jeden z nás však nevěděl, jestli by do společného vztahu šel a tak jsme byli po tři roky prostě jen spolužáci.
Zlom nastal ve čtvrtém ročníku, kdy jsme si oba dva postupně uvědomili, že kolem sebe kroužíme už dost dlouho. Na maturitním večírku jsme do toho praštili a začali jsme spolu oficiálně chodit. Ačkoliv nám tím pádem nezbývalo moc společného času, jelikož se blížila maturita, spolu jsme zůstali.
Sejdeme se zase.
Po maturitě přišla vysoká škola. To byla první velká zkouška a během studia jsme se dvakrát rozešli a pak zase dali dohromady. Další test bylo společné bydlení, ze kterého jsme každý jednou také utekli. Opět jsme se ale dali do kupy a to už jsme brali jako osudové. Mysleli jsme si, že k sobě zkrátka patříme.
Přes klasické prkotiny, o kterých se hádá snad každý šťastný pár, jsme se jinak shodli na všem. Na vybavení bytu, na práci, na koníčcích. Dovolené jsme si užívali na maximum a dál jsme plánovali společný život. Po dalších pár letech mi podvědomě začalo něco chybět. Svatba. Kámen úrazu.
Požádá nebo ne?
O svatbě jsme se nebavili. Já jsem se o ní bavit nechtěla, jelikož jsem potřebovala, aby udělal v tomhle první krok Lukáš. Jenže kdykoli jsem si už myslela, že to bude ten večer nebo na tom místě, tak jsem pak byla zklamaná. Začala jsem vyhledávat všechny možné příležitosti a neustále v nich viděla to, že mě zrovna na té večeři nebo dovolené konečně požádá o ruku. Byla jsem tím posedlá až příliš.
Měli jsme naše výročí vztahu a Lukáš objednal luxusní večeři a wellness pobyt na 2 noci. To muselo být ono. Zaručeně. Večeře byla vynikající, pili jsme drahé víno a nakonec jsme se po 2 lahvích přesunuli do soukromého wellness. A furt nic. Nevydržela jsem to a posilněna vínem se vymáčkla: “Vezmeš si mě?” zeptala jsem se. “Cože? Já myslel, že to nemusíme mít oficiální… copak potřebujeme nějaký papír? Ale tak přece neodmítnu takovou krásku…”
Odlišné představy.
Tak jsme se velmi netradičně zasnoubili. Bez prstýnku. Nemohla jsem se dočkat a za týden jsem začala plánovat naší velkou svatbu. Lukáš se o to moc nezajímal, ale to se u chlapů prý děje často. Měla jsem v hlavě nádhernou svatbu na zámku a hostinu v zámeckém parku. Nesmí chybět jízda kočárem tažená koňmi a živá hudba….když však Lukáš viděl moje plány a počet lidí, zhrozil se.
“Zbláznila ses? Kdo to všechno zaplatí? Proč musíme mít tak obří svatbu? To tě raději vezmu na cestu kolem světa!” začal se rozčilovat. “Chci mít krásné vzpomínky..” nenechal mě domluvit. Hrozně jsme se pohádali a vylezlo na povrch to, že máme oba naprosto odlišný názor na to, jak má svatba vypadat. On chtěl jen nás dva a svědky. Já asi 80 lidí.
Rychlý konec.
Nikdy bych mě nenapadlo, že nás rozdělí zrovna svatba. Ta má přece dělat opak? Lukáš bez vysvětlení práskl dveřmi. Odešel. Já si ve vzteku zabalila pár věcí do kufru a byt jsem také opustila. Možná jsme mohli žít spokojeně ještě dnes, ovšem bez papíru, jak řekl Lukáš. Myšlenka a představa společné svatby nás navždy rozdělila.