in

Příběh Pavlíny (19): Prodávám své použité spodní prádlo. Na tohoto zákazníka všem však nebyla připravena…

pixabay.com
Reklama

Pavlína je mladá žena, která studuje na vysoké škole a po bolestivém rozchodu jí nezbylo nic jiného, než jít bydlet zpátky k rodičům. Jelikož nechce rodiče dlouho svojí přítomností zatěžovat, chodí po škole do práce, aby si něco našetřila a brzy se mohla odstěhovat do nějakého podnájmu. Našla si však ještě jednu práci, o které nikdo z jejího okolí neví. Začal prodávat své použité spodní prádlo, což jí pěkně vynášelo. Pak ale přišel šok, na který nebyla ani zdaleka připravena.

Začalo to příběhem.

Po škole chodím pracovat do zdejší kavárny. Sama mám kávu velmi ráda a do toho mě i baví komunikovat s lidmi. Prostě super práce s ještě více úžasným kolektivem. S kolegyněmi zažíváme každý den kopec srandy a probíráme naše zkušenosti, zážitky či takové témata, nad kterými někdy zůstává i rozum stát.

Jednoho dne právě přišla řeč na prodávání osobního použitého spodního prádla. Na Facebook se totiž dostal příběh o jedné americké ženě, která si takto vydělává desetitisíce měsíčně a mé kolegyně to samozřejmě zaujalo. Jenže v jejich případě šlo jen o teoretickou debatu. Já to vzala jako příležitost druhé „výplaty“.

Práce jako práce.

Po pár měsících jsme tak měla hotový a doslova nabitý profil a objednávky se jen hrnuly. V úvodu byla menší galerie mých osobních lechtivých fotek, které měly sloužit jako menší lákadlo pro potencionální kupce. Samozřejmě byli foceny bez obličeje a nebo v maskách, abych si zajistila anonymitu. Dále pak jste tu našli různé kalhotky, ponožky, punčocháče či podprsenky, u kterých jste si mohli vybrat, jak dlouho je mám nosit či co přesně se s nimi má stát.

Ano, zní to nechutně a šíleně, ale divili byste se, kolik lidí má čichání k prádlu jako svoji úchylku. Hlavně pro mě to byla naprosto jednoduchá práce, která se vykonávala sama jen na základě toho, že nosím spodní prádlo, které pak jen stačí „dodělat“ dle požadavků a poslat.

pixabay.com

Sem tam extrém.

Jak už jsem říkala, komunikace s lidmi mě opravdu baví a tak jsem své služby povýšila ještě o tu úroveň, že jsem si se svými zákazníky z dobré vůle při objednávce chvíli psala. Žádné slohovky nebo dlouhé zpovídání, ale pár zdvořilostních vět, aby odcházeli z nákupu spokojení a třeba ke mě zavítali ještě jednou.

Díky tomuto se mi začalo stávat, že se mé zakázky sem tam poněkud vymykaly kontrole. Zákazníci se totiž více svěřovali se svými tajnými přáními a z pár dní nošených ponožek se tak například staly kalhotky potřísněné snad všemi tělními tekutinami, které mohou ze ženy vytékat.

Srdeční zástava.

A přesně taková extrémní zakázka mě čekala nyní. Kalhotky jsem měla nosit celý týden a zanechat na nich stopy po mém „vzrušení“, vykonat přes ně malou potřebu a nechat je uschnout. Když jsem měla splněno, zeptala jsem se na adresu. A v ten moment se mi zastavilo srdce.

Doufala jsem, že jenom špatně vidím, ale bohužel jsem viděla dobře… Své použité kalhotky jsem měla zaslat na adresu, která mi byla více než jen známá. Byla to totiž adresa mých rodičů… Přesně ten dům, ve kterém teď dočasně přebývám.

Co teď?

Na okamžik jsem zpanikařila a chtělo se mi zvracet. Nechtělo se mi věřit, že by můj otec patřil mezi takové podivíny. Nedalo mi to spát a o celé této příšerné situaci jsem celou noc přemýšlela. Jelikož si beru platbu předem a vše je připraveno k doručení, nemohu teď z ničeho nic vše zrušit…

Ještě ten den jsme si spočítala všechny své našetřené peníze a našla novou nabídku podnájmu bytu na druhé straně města. Do konce týdne jsem se přestěhovala a v den, kdy jsem si odnášela poslední krabici, jsem nechala ve schránce onen osudný balíček… Od té doby si takto přivydělávám už jen výjimečně a hlavně si říkám o adresu hned.

Reklama