Elena měla dvě krásné a zdravé holčičky. Starší Nikol měla 9 let, mladší Izabel 5. Ale pořád jí chyběl vytoužený chlapeček. Manžel Libor to viděl tak, že mají dvě děti a dost. Jemu to stačilo, holky byly samostatnější a jeho žena Elena chodila do práce tak jako on. Myslel si, že mají otázku dětí vyřešenou, když přece jeho žena bere antikoncepci. Ale všechno bylo jinak.
Náš život.
Naše manželství bylo šťastné. Nebo alespoň po většinu času, jelikož dokonalost neexistuje. A i když se o tom moc nemluví, v každé rodině jsou neshody. V naší čtyřčlenné rodině bylo k dokonalosti velmi blízko. Vzájemně se milujeme a respektujeme, pomáháme si. Jezdíme na společné dovolené, víkendy trávíme spolu.
Na druhou stranu občas kvůli práci a škole holek padáme všichni tak trochu na pusu a máme dost. Já jsem dost nervák, ale manžel dokáže vyřešit skoro každou naši situaci, která doma nastane. Je to psycholog a to moc dobrý. Sama bych k němu také chodila, nebýt mým mužem.
Holčičky a chlapeček?
Odjakživa jsem chtěla dvě děti a manžel taky. Ale já jsem si vysnila páreček a narodily se nám dvě dcery. Miluju je nadevšechno, ale tenkrát jsem neměla pocit, že jsme kompletní rodina. Každý to cítí jinak. A nejde říct, že mít třeba jen jedno dítě je špatně. Někdo to tak má. Libor si vždy přál holky, ale nikdy nepochopil, že já chtěla ještě kluka.
Jednou jsme měli večer jen pro sebe a u vína došla řeč na další miminko. Já jsem naznačila, že přece ještě nejsme na chlapečka tak staří. Libor se usmál a řekl, že jemu dvě holky stačí a neriskoval by třetí holku… tím to utnul a už na to řeč nikdy nepřišla. Jenže já jsem stále více cítila někde hluboko v sobě tu touhu po třetím. Po klukovi.
Vyřešila jsem to sama.
Neustále jsem přemýšlela nad tím, jak to udělat, abych Libora k miminku nějak dovedla. A jednou jsem na to konečně přišla. Brala jsem již pár let hormonální antikoncepci a tak jsme se při společném milování nemuseli hlídat. Toho jsem chtěla využít. Nejednou jsem četla, že nějaká maminka otěhotněla přes antikoncepci.
Jenže já jsem tomu pomohla trochu víc. Vysadila jsem ji. Ale tajně. Libor to netušil. Jakmile se mi trochu srovnal cyklus po všech těch letech hormonů, začala jsem si počítat plodné dny. A dál jsem se s mým mužem milovala jako doposud. Netrvalo to ani dva měsíce a byla jsem těhotná. Kvůli nevolnostem se to nedalo dlouho skrýt. A Liborovi jsem jednoduše řekla, že antikoncepce zřejmě selhala. Nepitval se v tom. Věřil mi.
Matyáš.
A za necelých devět měsíců se nám narodil chlapeček Matyáš. Od doby co se narodil přemýšlím nad tím, jestli mám Liborovi říct, jak to skutečně bylo. Krátce po porodu sem se mu málem přiznala. Po obří vlně emocí a poporodních hormonů jsem se sesypala. Objímal mě a říkal, že to spolu zvládneme a že je tu pro mě. V tu chvíli jsem si připadala jako zrádkyně.
Mám toto velké tajemství a bojím se, že by mě už nikdy neviděl takovou jaká jsem pro něj doteď byla. Nechci ho ztratit, teď když jsme konečně kompletní rodina. Uspokojila jsem svou potřebu, ale manželovi to neřekla. Nevím jak dlouho to dokážu skrývat a bojovat sama se sebou.