Lucka své dvě děti miluje nade vše. Věnuje jim veškerý čas, lásku a starost. V době, kdy si je s manželem pořídili, se nechala zmanipulovat okolím. Sama na ně ještě nebyla připravena. Její pocity ohledně mateřství jsou překvapující, jelikož na první pohled byste to do ní nikdy neřekli. Vůbec to není tak jak to vypadá na venek. Uvnitř lituje.
Šťastná a bezdětná.
Se svým manželem jsme žili spokojeně 10 let. Kolem třicítky jsem začala od okolí poslouchat, jestli už plánujeme děti. Tchýně se na mé biologické hodiny ptala při každé návštěvě, přidala se k ní i švagrová. Všechny ženy v rodině už děti měly a do nás se opírali čím dál víc. Občas se k nim přidal i můj manžel Mirek a já se cítila hodně pod tlakem.
Doma jsme se o tom také bavili, ale já se na děti ještě necítila. Od kamarádek jsem věděla, že to nebude jen růžové. Ale časem jsem podlehla. Zvládla to každá, tak proč by to neudělalo šťastnou i mě? Budeme přece rodina, nic nám nebude chybět, budeme kompletní… prostě taková tak klasika.
Těhotenství.
Otěhotnět se nám podařilo asi po třech měsících. Hormony udělaly svoje a já se cítila jednou skvěle a jednou naprosto zbytečně a beznadějně. Ale to k tomu patří. Narodila se nám dcera Anežka. Tři měsíce po porodu jsem začala chodit k psycholožce kvůli poporodní depresi ale zvládli jsme to. Život se nám otočil, změnil, ale byli jsme za to rádi.
Když byl Anežce rok a tři měsíce, narodil se nám syn Lukáš. Můj svět se už definitivně točil jen kolem dětí a občas jsem byla dost psychicky i fyzicky vyčerpaná. Manžel měl dvě práce aby nás zabezpečil a já věnovala veškerý čas dětem. Moje potřeby šly stranou a jako spousta matek jsem na sebe často zapomínala.
Změna kterou jsem chtěla?
Nedostatek spánku, kojení, dětské nemoci, neustálá pozornost dětí, plínky, prádlo, domácnost. Vůbec jsem se nezastavila. S manželem jsme na sebe také už neměli skoro žádný čas a naše děti byly neuhlídatelné. Na druhou stranu jsem s nimi chodila cvičit, plavat, občas na výlety. Aby jim nic nechybělo. Ale je to to co jsem od života chtěla já?
Manžel opravdu hodně pracoval a jak byl doma, nepomohl mi skoro s ničím. Čas na své koníčky měl, jezdil na kole a na bruslích. Já s dětma těžko. Tohle jsem od života chtěla? Mé okolí mě však takto vůbec nevnímalo. Kamarádka se mi jednou svěřila, že obdivuje to, jak to všechno zvládám. Dvě děti takto po sobě, domácnost, výlety, které jsem sdílela na sítích.
Upřímně? Dnes už ne.
Kamarádka Eva mě svým obdivem opravdu překvapila. A tak jsem to nevydržela a svěřila jsem se s něčím, co bych nikomu jinému neřekla. Ani jsem to nechtěla říct nahlas, ale už se to ve mě drželo moc dlouho.
Ztratila jsem kontrolu a řekla jí pravdu: “Nic není tak růžové jak to vypadá, věř mi. Doma lítám jak hadr na holi, nezastavím se někdy až do noci. Chybí mi čas na sebe. Chybí mi svoboda. Kdybych se dneska měla znova rozhodnout, jestli budu mít děti, tak je nemám. Občas toho hodně lituju.” Eva jen zírala: “To bych do tebe nikdy neřekla, přišlo mi u vás vše perfektní.”