Alice má celý život v romantickém životě smůlu. Neštěstí jakoby ji pronásledovalo na každém kroku a každý vztah nakonec ztroskotal. Když se dala před pár měsíci dohromady se Šimonem, nic od toho nečekala. Překvapivě ale tenhle vztah vydržel, štěstí v něm ale chybí.
Šimona jsem znala z práce, ale nikdy jsme se pořádně nebavili. Je o dvacet let starší než já, zarostlý, neupravený ale věčně vysmátý, zatímco já jsem za každé situace vážná a upravená. Jsem celoživotní smolařka a zrovna jsem po ztrátě blízkého prožívala velmi těžké období, když si ke mě přisedl a začal si se mnou povídat. Všimnul si, že poslední dobou často v práci brečím a chtěl mě uklidnit. Opravdu mi pomohlo mít si s kým popovídat.
Žabák nebo princ?
Spřátelili jsme se a začali se vídat víc a víc. Je úplně jiný než já, neumí brát nic vážně, na co sáhne, to se mu podaří a tak se nikdy nemusel příliš snažit nebo strachovat. Stejně jako já je ale hodně osamělý a tak jsme si notovali. Když jsme spolu zase jednou filosofovali nad nesmyslností života, políbil mě. Vůbec jsem to nečekala, přece jenom jsem o hodně mladší a do té doby jsem ho viděla spíš jako otcovský vzor. Ze samého šoku jsem ho políbila zpátky.
V tu chvíli mi došlo, že pokud tomu nedám šanci, možná budu sama už navždy. Přece jenom nejsem nejmladší, blíží se čas, kdy už nebudu moci založit rodinu. Rozhodla jsem se tomu tedy dát šanci. Přece jenom je Šimon hodný, zábavný chlap. Chodíme spolu už pár měsíců a zatím nevypadá, že by se ke mě měl zachovat jako moji bývalí. Všechno by mělo být v nejlepším pořádku, jenže není.
A žili šťastně až na věky. Nebo ne?
Za těch pár měsíců mi totiž došlo, že jsme spolu jen ze strachu ze samoty. Vážím si ho, ale zamilovaná do něj nejsem a ani trochu mě nepřitahuje. Myslela jsem, že to přijde časem, ale žádná jiskra mezi námi prostě není. Přesto se bavíme o svatbě a dětech. Co jiného dělat? Není to sice romantické, ale zůstat spolu je naše jediné řešení.
Přála bych si být s někým, koho nemusím přemlouvat, aby se o sebe staral, aby se mi mohl opravdu aspoň trochu líbit. Ještě víc bych si přála, abychom měli něco společného a dokázali si povídat. Takový vztah bohužel nemáme a vnímáme to oba. Je nepříjemné předstírat, že je mezi námi něco víc než přátelství a náš milostný život tím také dost trpí. Takhle ale můžeme mít oba rodinu, kterou jsme vždycky chtěli.