in

MĚNOVÁ HISTORIE aneb od směnného obchodu až po KRYPTOMĚNY!

pixabay.com
Reklama

Peníze. Co se vám jako první vybaví, pokud se vysloví toto slovo? Někdo si hned představí bankovky, případně mince, někdo si zase představí zůstatek svého účtu a vzpomene si, že musí zkontrolovat, zda-li mu šéf poslal výplatu v řádném termínu. A někdo, kdo se pohybuje v kryptoměnách a umí v tom takzvaně chodit, si může jako první představit třeba Bitcoin. Jak dlouho tu však s námi tyto jednotlivé prvky jsou? A proč vůbec vznikly? Zatímco peníze jako takové, respektive mince tu jsou již po staletí, v porovnání s celou lidskou historií je to prakticky zlomek. A to nemluvím o Bitcoinu, ten byl ještě na konci minulého století hudbou budoucnosti. No a jak to vlastně fungovalo před tím, než vznikla první platidla?

V mojí práci, která by se dala nazvat i jakousi podrobnou časovou osou v historii měn a měnových/platebních systémů, půjdeme postupně od časů dávných, kdy ještě lidé neplatili, ale pouze měnili, dostaneme se k prvním platidlům, což však ještě zdaleka nebyly mince, ty přišly až o několik stovek let později. Ve fyzické podobě se však mnohem častěji používají bankovky, a i zde to byla další daleká cesta, než se začaly první bankovky používat. Po další, tentokrát ne již tak dlouhé době se začaly objevovat první banky, které se vyvinuly do takové podoby, jak je známe dnes. Nutno však dodat, že třeba v Evropě vznikly bankovky až po samotných bankách – jedna banka je totiž začala vydávat. A poslední milníky se týkají především elektroniky a internetu, tedy platebních karet, internetových bankovních účtů a také kryptoměn. Také nutno dodat, že i když trvá zatím velmi krátkou dobu, v porovnání například s tím, jak dlouho trval přechod z mincí na bankovky, stihl ovlivnit celý platební systém asi nejvíce, jen 10% peněz dnes existuje ve fyzické podobě. Ale víc o tom později.

Budeme zkoumat čtyři hlavní otázky, tedy jak každé platidlo, lépe řečeno systém vznikl, kdy a kde se tak stalo, a také proč se tak stalo. Přeci jen, nic v historii se nestalo bezdůvodně a vše, co na tomto světě kdy bylo a je, má nějaký smysl – ale nebudeme moc filozofovat a zpět k tématu, rovnou se na to můžeme vrhnout.

1. SMĚNNÝ OBCHOD

1.1. Jak to všechno začalo

Náš příběh začíná velmi dávno, v před-peněžní éře. Samozřejmě se neví přesně, kdy lidé začali mezi sebou obchodovat a vyměňovat zboží, ale dá se říct, trochu laicky, že se to zkrátka jednou objevilo a bylo to stále častější a potřebnější. Již homo habilis, první zástupce rodu homo, vyráběl nástroje z kamenů a zvířecích kostí a u něj se také začaly objevovat první náznaky obchodování. Představme si situaci, kdy vezmeme dva lidi zručné z jedné smečky, jednoho pojmenujeme třeba Petr a druhého Pavel. Petr vyrábí sekáčky z pěstních klínů a poprosí Pavla, respektive mu dá najevo zvuky a gesty, jestli by mu neobstaral nějaké jídlo, že má hlad. Dá mu rovněž najevo, že za tuto službu mu poskytne jeden sekáček. Pavel tedy vyráží do terénu, za půl hodiny se vrací s náručí plnou šťavnatých plodů, dva z nich podává Petrovi a ten mu za ně dává dokončený sekáček. A tito dva mezi sebou právě provedli směnný obchod, vyměnili nástroj za jídlo.

S vývojem člověka se samozřejmě rozvíjel i směnný obchod, v mladší době kamenné již lidé ovládali zemědělství, pěstovali základní plodiny a chovali některá zvířata a postupně se začaly objevovat i další obory, jako je hrnčířství, hutnictví atd. Opět si představme dva muže, tentokrát již farmáře a sousedy, pojmenujme je Antonín a Jaromír. Antonín poprosí ženu, jestli by mu neuvařila slepičí vývar, a ona na to, že by nejprve musela mít ty slepice, zatímco oni chovají jen ovce. Antonín si však vzpomene, že jeho soused Jaromír nějaké slepice chová, jde tedy za ním, že vymění ovci za nějaké slepice a on na to, že to se mu hodí, protože zrovna potřebuje vlnu. Dohodnou se tedy na pěti slepicích za jednu ovci. Právě provedli další směnný obchod.

O podobné směnné obchody v této době již nebyla nouze, i když platilo, že všichni tak nějak dělali všechno, někdo se víc specializoval na toto a někdo zase na něco jiného, proto byla toto vhodná varianta, jak získat třeba keramické nádoby, pokud člověk nebyl moc zdatný hrnčíř, ale naopak dobrý pěstitel. Směnný obchod zdánlivé fungoval na jedničku a vypadalo to, že je to bezkonkurenční způsob, ovšem s tím, jak se dále vyvíjel svět a také lidský rozum, si lidé začali uvědomovat, že takhle to dál nejde, nejen že docházelo k hádkám, protože se lidé často nedomluvili na poměru (kdyby se toto stalo u našich dvou sousedů, tak by Antonín chtěl za ovci místo pěti slepic rovnou šest, což by se ale Jaromírovi zdálo moc, a proto by se pohádali), ale chtělo to zkrátka nějakou jednotku, na kterou se převede hodnota všech plodin, výrobků atd., a tak začala vznikat první platidla a poté i první mince.

pikabu.ru

1.2 Směnný obchod dnes

Ještě před tím si ale povíme něco o tom, jak funguje nejstarší typ obchodování v dnešní době. I když minimálně, objevuje se i v dnešní době, tomuto typu obchodování se v současnosti říká barter nebo barterový obchod. Ten můžeme ještě rozlišit na částečný a úplný barter. Částečný barter znamená, pokud stavební firma vystaví pro televizní stanici nové studio. Ta zaplatí částečně tím, že bude reklamu na tuto firmu po smluvenou dobu vysílat na svém televizním kanále a zbytek doplatí. Úplný barter funguje na principu směnného obchodu z pravěku, může to například být, pokud si objednáte boty ve špatné velikosti. Můžete je buďto vrátit, nebo umístíte na internet inzerát, že je chcete prodat, případně vyměnit za stejné či podobné boty ve vyhovující velikosti. Ozve se vám nějaký Alois, že má stejné boty ve vaší velikosti, která mu však nevyhovuje a naopak shání velikost, kterou máte vy, proto se sejdete a namísto aby jeden druhému zaplatil, tak si boty jednoduše vyměníte. Dnes to samozřejmě můžete provést i vzájemným odesláním jako balík, tento způsob je však poměrně riskantní a může se stát, že odešlete boty, ale nic vám nepřijde. Mé osobní doporučení je že při posílání balíků cizím lidem prodávat jedině za peníze. Taktéž je dobré si nechat předem uhradit alespoň poštovné, aby se vám pak nestalo, že si daná osoba balík nevyzvedne a vy přijdete o náklady za odeslání.

inquirer.com

2. PRVNÍ PLATIDLA A MINCE

2.1. Potřebujeme změnu…

Jak jsem již říkal, svět šel kupředu, vznikaly první vyspělé civilizace a s nimi také vznikala první předmincová platidla. Platidel bylo hodně a odvíjelo se to od místa a oblasti. Například v místech, kde byla naleziště jantaru, se jako platidlo používal jantar, v místech, kde se choval dobytek se zase jako platidlo používal dobytek atd., stále to tedy poměrně dost připomínalo spíš směnný obchod. A stále to bylo poměrně nepraktické, představte si, že byste v dnešní době spláceli například hypotéku na dům a místo toho, abyste odvedli částku z vašeho bankovního účtu, jak se to nyní běžně dělá, tak byste museli do banky s taškou plnou krystalů jantaru či dokonce s několika krávami a ovcemi, takový systém by se jistě nezamlouval ani vám, ani bance. Postupně se však začaly používat kovy a poté již drahé kovy, ty se ve vyspělých starověkých státech těžili ve velké míře, a odtud to byl již jen kousek ke vzniku mincí, stačilo, aby lidem došlo, že nejlepší varianta je kovy odlévat do tvaru kulatých plíšků.

pixabay.com

2.2. První mince + řecké mincovnictví

Ve světě se úplně první mince začaly používat na území zvaném Lýdie ležícím v Malé Asii (dnešní Turecko) v 7. století př. n. l. Mince, které se nazývaly statéry, se odlévaly ze zlata a stříbra a razila se na ně značka panovníka či města. První mince se vyráběly ze sloučeniny zvané elektron, což je přírodní sloučenina zlata a stříbra, později se však začaly tyto kovy oddělovat a vyráběly se zlaté a stříbrné statéry. Neměly danou nominální hodnotu, ale když se začaly vyrábět dva typy, tak mezi nimi byl určitý vztah – jeden zlatý statér se rovnal deseti stříbrným statérům.

Tento nápad se, jak se říká chytil a měl poměrně velký úspěch, rychle se rozšířil do sousedních zemí, do Persie a také do Řecka, konkrétně na ostrov Aigína, kde začala vůbec první řecká ražba. Řecko už mělo mincovní systém vymakanější, základní mince byla drachma, ta se však dělila na šest obolů, což byly logicky mince o menší hodnotě a razili se i násobky drachmy, těm se zase říkalo didrachmy (dvojnásobná), tetradrachmy (čtyřnásobná) a dekadrachmy (desetinásobná hodnota). Dokonce i oboly měly své násobky, razily se dioboly, trioboly nebo tetroboly.

Mince se brzy začaly razit i v oblasti hlavního města Athén a přibližně ve 4. st. ante zde zažila ražba svůj největší rozkvět a rychle se rozšířila i do dalších oblastí tohoto národu. Dokonce i na Sicílii, kde Řekové objevili zlato, se začaly (alespoň v řecké části, druhá patřila Kartágu) razit mince. Ve 3. st. ante však Řekové přešli na měď, která je mnohem levnější a pro potřeby mincovnictví jistě stejně kvalitní. Když se však Řecko dostalo pod makedonskou nadvládu, bylo zlata opět dostatek a znovu se začaly razit zlaté statéry, které nahradily do té doby platné drachmy (jak již víme, statéry byly do té doby pouze na území Malé Asie a také Keltové je razili, ale o tom později) a které měly jako první portrét panovníka. Po nějaké době se však Řecko již dostalo pod nadvládu Římanů, a jak na tom tedy byl Řím, jejich úhlavní evropský rival?

pixabay.com

2.3. Římské mincovnictví

Římané jsou známí tím, že se často inspirovali Řeky a to především v kultuře, bylo tomu tak i v oblasti financí a mincovnictví? Pravda je, že se mince v Římě začaly razit až později, ale to je hlavně tím, že celkově vývoj Říma začal až později a Řím jako takový také skončil mnohem později, jak všichni víme, bylo to v roce 476 n. l. a byla to poslední starověká civilizace na světě, zánikem Říma tedy skončil starověk. První římské mince byly poměrně zvláštní, jednalo se o takzvané aesy (latinsky kov nebo měď), vyslovováno a také často psáno jen asy. Prvním mincím, které se zde začaly razit někdy na přelomu 4. a 3. st. př. n. l., se říkalo aes signatum, neboli označený kov. Nebyly to však malé kulaté plíšky, které se razily například v Řecku a které známe i dnes, ale byly to bronzové cihly s raženým motivem o váze přibližně 1000 až 1800 gramů! Fuu, no něco takového tahat dnes v peněžence, asi by to nebylo dvakrát příjemné, a hlavně byste museli mít peněženku o velikosti tašky. A když si představím, že by třeba ještě ani neexistovaly bankovky, ale jen tyto přerostlé mince – nejspíš bych na nákup jezdil rovnou s naloženým kolečkem.

Později se váha i velikost značně snížila, i když název novějších platidel byl paradoxně aes grave, neboli těžký kov. Tyto již kulaté mince se vyráběly z mědi a vážily 327 gramů, což byla hmotnost jedné římské libry. Tento as se však dělil na 12 uncií a proto se mohly razit i zlomky asu, kromě toho se razily samozřejmě i násobky, například dvojnásobek nebo dokonce stonásobek asu. V roce 211 ante se v Římě objevují denáry, což je nám už poměrně blízký název, který nám něco říká. Denáry vážily již přijatelných 4,5 g, odlévaly se ze stříbra a dělily se na 10 bronzových asů, poté zde byla ještě jednotka sestercius, který odpovídal 2,5 asům. Pro zajímavost si zde uvedeme ceník některého zboží a služeb, který byl nalezen v Pompejích:

Chléb1 as
1 l vína1 as
Prostitutka8 asů
6 kg pšenice2 denáry
1 kg pepře4-15 denárů
Pohřeb bohatéhoAž 25 000 denárů

Představte si v dnešní době litr vína za stejnou cenu jako chleba, to možná i ten „krabičák“ je o něco dražší, natož pak normální víno v lahvi, těžko seženete klasickou 750 ml lahev pod 45 Kč. A pohřeb? Pokud vezmeme chleba za 27 Kč, což je taková běžná cena dnes, tak pohřeb lépe postaveného člověka by stál v přepočtu 6 750 000 Kč. Upřímně si myslím, že tolik nemůže stát ani funus například člena královské rodiny.

Za dob Caesara se začaly razit i zlaté mince s jeho podobiznou, které se rovnaly 25 denárům. 15 let před narozením Ježíše Krista si Caesar navíc vyhradil právo ražby zlatých i stříbrných mincí a původní mincovny proto razily pouze bronzové mince. Byl založen aureus, nová základní zlatá mince, která se používala i při dálkovém obchodě. Ve 3. st. se opět objevil nový druh mince, stříbrný antonián, který měl nahradit denáry v poměru 1:2. V této době také zažívalo římské mincovnictví svůj nevětší rozmach, v celé zemi bylo 27 mincoven, každá měla také svojí známku, aby byla možná kontrola – ano, již se objevovaly i způsoby proti falšování mincí. Poté zde byli ještě solidy, které založil Konstantin Veliký, to už se však říše pomalu blížila do svého zániku v roce 476. Za zmínku stojí ještě spintrie, což bylo jakési lokální platidlo, kterým se platilo v místních nevěstincích. Spintrie byly zajímavé tím, že každá zobrazovala určitou sexuální polohu a podle toho, jakou spintrií jste platili, tak takovou sexuální polohu či praktiku jste po dané prostitutce chtěli.

wikipedia.org
Reklama

2.4. Keltské mincovnictví

Keltové byli vůbec první, kteří razili mince na našem území, konkrétně to bylo v 5. – 4. st. př. n. l. Je to poměrně zajímavé, protože Keltové nikdy nevytvořili jednotný státní útvar a byly zde pouze jednotlivé kmeny, přesto však vytvořili, na rozdíl třeba od Egypťanů, fungující mincovní systém. Keltské mince se, stejně jako ty vůbec první z Malé Asie, nazývaly statéry. Keltské statéry se razily jak ze zlata, tak ze stříbra, záleželo na oblasti. Co se území současné České republiky, zde existovala jedna mincovna a to u Prostějova, kde se razily osminy a šestnáctiny zlatého statéru. Některé nálezy připomínají i Řecké drachmy.

wikipedia.org

2.5. Karel Veliký a jeho říše

Přeskočil jsem stěhování národů z 5. – 9. stol., zde se však nic zajímavého, co by se nám hodilo, neodehrálo, zmíním snad jen to, že některé kmeny, jako například Vandalové také používali mince, ale jejich systém většinou nebyl tak rozvinutý. Karel Veliký byl nejvýznamnější franský panovník a během jeho vlády zažila Franská říše největší rozmach. Zpočátku zde žádný mincovní systém nebyl, avšak do země přicházelo velké množství obchodníků, z nichž někteří sem přinášely svá vlastní platidla, v kurzu byly nejvíce arabské dirhemy. Karel si nejspíš řekl, že se nenechá takto zahanbit, aby ostatní měli prachy a on ne, proto dal roku 800 razit denáry. Zavedl také váhovou jednotku karolínskou hřivnu, která činila cca 207-208 gramů a ze stříbrné cihly o této váze se razilo přesně 240 denárů. Razily se i zlaté mince, ty byly však velmi vzácné a do dnešního dne se dochovalo pouze několik málo exemplářů. V říši se jako vůbec poprvé na světě objevila myšlenka univerzální mince, tedy jednotná měna, se kterou byste zaplatili v Persii, v Indii, v Austrálii, na Severním pólu, na Měsíci – zkrátka všude. Jak však dnes již víme, aby celý svět používal jednotnou měnu, to není úplně reálné. Denáry se používaly ve velké části Evropy ještě stovky let po rozpadu Franské říše, až do 12. – 13. století.

wikipedia.org

2.6. Mincovnictví v Evropě v 8. – 13. století

Francká říše byla jednou ze středověkých Evropských oblastí, jak to bylo jinde a po zániku tohoto impéria? Začal bych Vikingy, ti byli tak trochu lakomci. Brali to tak, že čím více má člověk bohatství, tím je šťastnější, proto si každý svoje jmění pečlivě hlídal, někdy ho i zakopával, ti bohatší se jím chlubili atd. Co se týká jejich obchodních vztahů k ostatním zemím, vypadalo to asi tak, že s významnými městy obchodovali, ale malá města a vesnice ničili a loupili. Na přelomu 10. a 11. století si navíc podmanili část Anglie a místní jim museli odvádět poplatky.

Většina Evropských zemí byla ještě stále závislá na naturálních příjmech obyvatel, což samozřejmě panovníkovi nepomáhalo, neboť část svých příjmů měl v naturáliích, což bylo většinou obilí či jiné zemědělské plodiny. Poměrně těžkou situaci měli navíc kláštery, ideálním klášterem v této době byl ten, který nemusel být závislý na okolním světě a měl své vlastní hospodářství. Moc tomu logicky nenapomáhalo ani to, že kláštery byly často zakládány na nehostinných místech. Některé kláštery však mívali nadprodukci, se kterou mohli obchodovat na místních trzích. Později zde vznikly tzn. Grangie, což byly výrobní jednotky a každá se specializovala na určitý druh zemědělské výroby.

Pro ekonomický rozvoj byly samozřejmě nejdůležitější města. Nejvyspělejší města v této době se nacházela v místech zaniklého antického Říma, především na území Itálie, jižní Francie a Balkánu. Ta byla díky moři napojena na dálkový obchod například s Afrikou a profitovala především z dovozu koření či drahých kovů. Ve střední Evropě se v 10. století začíná rozvíjet oblast Porýní, což je jedna z nejrozvinutějších oblastí Německa dodnes. Z Porýní se stala důležitá obchodní tepna, na níž byla závislá celá Svatá říše římská. Nejen zde začalo vznikat spoustu nových měst a v polovině 12. stol. se začaly rozšiřovat také mincovny. Vzápětí se ve SŘŘ začaly razit brakteáty a feniky. Brakteát byla stříbrná jednostranná mince o váze asi 1,5 g. Němci navíc měli systém, kterým vyráběli 5 – 10 mincí najednou. Feniky zase byly oboustranné mince, podobné denárům. Tyto mince se postupně rozšířily a vytlačili denár. Ani ty nevydržely věčně, o tom však zase později, nyní si na chvíli odskočíme k nám, do Českých zemí.

wikipedia.org

2.7. Počátek mincovnictví v Českých zemích

Poté, co z našeho území zmizeli Keltové, nastal v oblasti peněžnictví úpadek. V období Velkomoravské říše se stále používala naturální platidla, franské denáry se na našem území moc nepoužívali, ač jsme byli z větší části součástí tohoto impéria. První mince, které se u nás začaly razit, byly jak jinak než denáry ze stříbra, české denáry. Ty nechal okolo roku 970 razit Boleslav I. Stříbro se ze začátku těžilo na víc místech, největší naleziště však byla v Kutné Hoře a později byla nalezena bohatá ložiska i v Jihlavě – tedy spíš pod těmito městy, v ulicích se drahé kovy většinou netěží, ale kdo chce, tak to může zkusit. Ražba těchto denárů pokračovala i za vlády Břetislava I. Za vlády Vratislava se začala používat nová váhová jednotka stříbra, skandinávská hřivna, která činila 210 g a z ní se u nás razilo 240 denárů – tohle číslo jsme tu už jednou měli, že? Denáry byly díky tomu menší a lehčí.

V polovině 12. století však celou Evropu, tedy i nás zasáhla krize nedostatku stříbra. Proto se denáry začaly tak trochu „odrbávat“ – začaly se razit měděné mince s příměsí stříbra a díky tomu klesala jejich hodnota, mince byly raženy ledabyle, a dokonce neměly často ani žádné popisky. České země tato krize nejvíce zasáhla v druhé polovině 12. stol. Z této krize jsme se však dostali a na Moravě se koncem 12. stol. začaly razit denáry fenikového typu, určené především k dálkovému obchodu, poté se k nám dostali i braktáty. Všechny tyto měny u nás i ve zbytku Evropy však směřovali k jedné velmi známé, a to ke groši.

wikipedia.org

2.8. Groš v Evropě a v Českých zemích

Groš je název velice známý, pokud ho řeknete dnes, většina lidí bude znát a vědět alespoň to, že se jednalo o „jakousi středověkou minci“. Jejich původ sahá již do roku 1172, kdy se v Miláně začalo razit grosso (=velký či těžký, odtud je také název). O něco později, v roce 1194 se v Benátkách začal razit denarii grossi, neboli velký či těžký denár. V porovnání s těmi cihlami, co byly na počátku Říma, to však bylo nic, tyto denáry vážili 2,2 g. V roce 1266 nechal Ludvík IX. Ve Francii v oblasti Toursko razit tzn. Tourský groš vážící 4,22 g, který si získal oblibu i v jiných částích západní Evropy. A kde se začaly razit první groše jako takové? Ano, bylo to u nás. V roce 1300 provedl tehdy vládnoucí Václav II. Tzn. grošovou reformu, zrušil staré mincovny a začal soustředit výrobu do Kutné Hory, kde se začaly razit první Pražské groše o podobné váze, tj. 4,3 g. Ty se ještě dělili na 12 parvů a jeden parvus na dva haléře. Náš groš si brzo získal popularitu i mimo naše území a rozšířil se do řady evropských zemí. Groše však nebyly vše, v roce 1285 se v Benátkách začaly razit první zlaté mince, a to sice dukáty. U nás první zlaté mince nechal razit v polovině 20. let 14. století Jan Lucemburský, zpočátku se nazývali florény, ale Karel IV., který musel mimochodem jejich ražbu obnovit, neboť jeho otec jí pro nedostatek zlata poměrně brzy zastavil, je přejmenoval na dukáty. I on však neměl tolik zlata a obecně je zlato vzácnější než stříbro, tak tomu vždy bylo, proto byl dukát spíše takovou luxusnější měnou a nejvíce se stále používal groš. Například v Uhersku se však razily dukáty, které se staly populárním platidlem ve velké části Evropy, něco jako Pražský groš. Za zmínku stojí ještě zlatý rýnský, což byla lokální mince, která se razila v Porýní. A za zmínku stojí proto, že se dostal do velmi známé dětské lidové písničky Kolo kolo mlýnský (kolo kolo mlýnský, za čtyři rýnský), všichni to známe.

Jelikož grošů bylo potřeba opravdu hodně a často nebylo ani stříbra dostatečné množství, přimíchávali se k němu často různé příměsi. U nás musel Karel IV. několikrát zhoršit kvalitu, protože bylo potřeba spoustu nových mincí, i Václav IV. pokračoval ve snižování obsahu stříbra, ale naopak zvyšování produkce. Jestli to bylo dobré nebo ne, o tom nechť si rozhodne každý sám, co ovšem rozhodně dobré nebylo, tak byla skutečnost, že především během husitského období existovalo spoustu padělatelských dílen, kde se vyráběly bronzové mince, které byly pouze postříbřeny. Po skončení husitských válek byla česká ekonomika ve špatném stavu, Češi neměli téměř žádné obchodní partnery a hodnota zlatých mincí oproti groši šla hodně nahoru. Pražský groš tak proto zanikl a rozšířili se zde tak různé, mnohdy i zahraniční měny. O reformu a obnovu pražského groše se pokusil Jiří z Poděbrad, to se mu však nepodařilo. Posledního vzedmutí grošové měny se ujal Vladislav II. Jagelonský, který začal razit vladislavské groše. To už se však schylovalo k nové měně, a to k tolaru.

wikimedia.org

2.9. Tolar v Evropě a v Českých zemích

Jak jsem již říkal, groše pomalu ztrácely na popularitě a přestaly být in, a tak nastala, hlavně u nás, otázka, jak to bude dál, zde se totiž groše držely nejdéle. V Evropě se samozřejmě opět používalo spoustu různých měn poté, co země postupně upouštěly od používání grošů. Prvním přímým „předkem“ tolaru byl guldiner, který byl ražen od roku 1486 v Tyrolsku. Již po čtyřech letech však byla ražba zastavena. V 70. letech 15. stol. byla objevena velká ložiska stříbra v Sasku a od roku 1492 se zde razily saské guldinery. I na české straně byly nalezeny zásoby stříbra v údolí sv. Jáchyma a podle něj zde vzniklo nové město nazvané Jáchymov. V roce 1519 se zde začaly razit mince podle saského vzoru a byl jim dán název tolar. V letech 1524 – 1555 byly vyhlášeny celkem tři říšské mincovní řády. První vyhlásil v roce 1524 Ferdinand I., který chtěl prosadit guldiner nejprve jako celorakouskou a poté i jako celoříšskou měnu, to se však nepodařilo. Druhý řád byl vyhlášen roku 1551 a stanovil, že se bude razit zlatník rozdělený na 72 krejcarů. 3. mincovní řád stanovil, že zlatník bude mít příměs stříbra. Ani ten se však neprosadil a po smrti Ferdinanda I. a nástupu Maxmiliána II. Byly legalizovány saské tolary, zlatníky postupně zanikaly a tolary převzaly vedoucí roli.

Nyní se ještě vrátíme o pár desítek let dozadu a do Českých zemí. U nás se tedy, jak jsem již říkal, razily tolary od roku 1519 a razili je Šlikové, což byl šlechtický rod. V roce 1528 však došlo k dohodě mezi nimi a Maxmiliánem I. (nebyla to dohoda v pravém slova smyslu, byli k tomu spíše donuceni), že ražbu převezme on a Šlikové budou dostávat jen určité procento. Jelikož v této době bylo více platidel, tak v roce 1531 by stanoven oficiální převodový systém mezi jednotlivými typy mincí. Dnes to samozřejmě máme mnohem jednodušší, pokud například chceme zjistit, kolik je 500 Kč v eurech, jen zadáme do Googlu frázi “500 Kč na eura”, případně anglicky “500 czk to eur” (já to většinou píšu takhle) a Google nám to řekne s nejaktuálnějším kurzem. Ale teď zase zpět v čase. Tolar dosáhl asi největší popularity, rozšířil se do velké části Evropy a i když se na spoustě místech ještě nacházely či se v průběhu historie tvořili různé lokální mince, největšího uznání se dostaly právě tolaru. V Rakousku-Uherku navíc tolary platily ještě na konci 19. století a ve Slovinsku se tolarem platilo dokonce ještě v roce 2007, poté přešli na euro.

wikipedia.org

2.10. Proč ani mince nebyly 100% vhodné?

I když existovala jednotná měna, lidé si uvědomovali, že ani mince nejsou ideální, chtěli je sice zachovat, ale bylo potřeba i něco jiného, proč? Ze dvou důvodů, kvůli nízké nominální hodnotě a kvůli vysokým výrobním nákladům. Nominální hodnota se samozřejmě mohla stanovit libovolná, ale výrobní náklady, to byl větší problém, protože peněz bylo potřeba čím dál víc. Opět zde dám jeden příklad ze současnosti, je to asi deset let, co rodiče kupovali naše současné auto. Stálo 250 000 Kč a pamatuji si, že platili v hotovosti, tehdy ještě nebyli moc přes technologie. I tak potřebovali pořádnej „pakl“ bankovek a asi si dovedete představit, jak by to vypadalo, kdyby platili mincema, i kdyby platili padesátikorunami, potřebovali by jich přesně 5000 a jelikož jedna padesátikoruna váží 9,7 g, celková váha by byla 48,5 kg a to nemluvím o tašce, ve které by tyto mince museli dopravit. Jak už jsem však řekl, nominální hodnota nebyl zas až takový problém, ta se mohla nastavit libovolně a klidně bychom dnes mohli mít i mince o hodnotě 5000 Kč, závažnější problém byl spíš čím dál větší potřeba peněz a s tím spojené čím dál vyšší nároky na kovy, ze kterých se mince vyráběly.

catalogueofcurrencies.com

3. BANKOVKY

3.1. První bankovky v Číně

Abychom zjistili, kde a kdy se začaly objevovat první bankovky, musíme se posunout na úplně jiné místo a hlavně daleko v čase do minulosti, konkrétně do Číny a konkrétně do 7. století. Již okolo poloviny 7. stol. se v Číně objevily první bankovky, bylo to za říše Tchang. Nebyly to však peníze jako takové, byly to pouze směnky, které používali někteří obchodníci, ti si totiž poprvé uvědomili, že při větších obchodech, se kterým byl spojen i větší obnos peněz, je těžší přepravit větší množství mincí. První oficiální bankovky uznané státem se však objevili až počátkem 11. stol. v říši Sung. Tehdejší císař Čen-cung udělil práva některým obchodníkům, aby používali tištěné papírové směnky, které se jmenovaly Jiaozi – ano, jmenovaly se stejně jako ty plněné knedlíčky. Směnky obsahovaly různé motivy, vlastně si na ně každý mohl tisknout de facto jaké symboly chtěl, aby mohl takto identifikovat svoje. Tisk fungoval pomocí dřevěných destiček s vyrytými symboly, podobně jako při knihtisku. Často v tom však byl poměrně nepořádek, lidé navíc byli vůči papírovým platidlům často nedůvěřiví, a proto vláda tisk peněz převzala a roku 1024 začala vydávat první oficiální bankovky, které vypadaly podobně jako Jiaozi. Vláda navíc používala pro tisk měděné desky místo dřevěných, protože byly kvalitnější a trvanlivější. To také umožnilo vytvořit přesnou repliku, když byly tyto desky nalezeny.

primaltrek.com

3.2. Jak se bankovky dostaly do Evropy?

V Evropě jsme v tomto ohledu byli „sto let za opicemi“ a naplno byl u nás rozjetý vývoj mincí, o němž jsme již hovořili. První informace o bankovkách donesl do Evropy francouzský kněz Vilém z Rubroeku již v roce 1254 poté, co vykonal cestu až na východ Asie. Tehdy ho však nikdo nebral moc vážně a jeho informace poměrně rychle upadly v zapomnění. Větší důkazy poskytl slavný mořeplavec Marco Polo, který v Číně strávil několik let a když se vrátil v roce 1296 do domovských Benátek, měl s sebou nejenom informace o používání papírových platidel v Číně a tehdy už také třeba v Persii či Japonsku, ale přivezl bankovky samotné. Lidé tomu nechtěli věřit a nešlo jim na rozum to, že zatímco oni platí drahými kovy, tak tisíce kilometrů dál se platí papírem. Ještě stovky let poté u nás byly papírová platidla sci-fi, zlom však přišel v roce 1661.

wikipedia.org

3.3. Bankovky v Evropě

Jak a proč tedy vznikly bankovky v Evropě? Z nutnosti, v onom roce 1661 je začala vydávat banka ve Stockholmu a to proto, že nebylo dostatek stříbra na ražbu nových mincí. A ano, v Evropě byly dříve banky než bankovky, ale o bankách si řekneme něco později. Od roku 1668 převzala tisk bankovek nově vzniklá Sveriges Riksbank. Někteří odborníci tvrdili, že bankovky povedou ke krachu měnového systému země. Kdyby jen věděli, že je to budoucnost… Další bankovky byly vydávány v roce 1694 ve Velké Británii rovněž nově založenou bankou Bank of England. Postupně se přidávaly další země včetně Rakouska-Uherska, jehož jsme tehdy byli součástí, víc o tom za chvíli.

Bylo však potřeba, aby bankovky byly kryté nějakým cennějším aktivem, protože přeci jenom, oproti mincím měly mnohdy mnohonásobně vyšší nominální hodnotu, ale hlavní rozdíl byl v materiálu, zatímco mince se vyráběly z různých kovů, často šlo o drahé kovy, bankovky byly pouze z papíru. Malá skutečná hodnota tak byla často nějakým způsobem kryta, mnohdy šlo právě o zlato, stříbro či jiná cenná aktiva. Tato aktiva byla pečlivě uložená v trezoru příslušné banky. I tak se ale po řadě státních bankrotech, kdy se hodnota měny snížila na zlomek ceny, musel vymyslet nějaký způsob, jak zvednout důvěru lidí vůči bankovkám, které to už přestávalo bavit. Proto Velká Británie zavedla v roce 1816 zlatý standard, což znamenalo, že byl určen poměr mezi librou a zlatem, a člověk si mohl kdykoliv libry za zlato v tomto poměru vyměnit. Postupně se přidaly Německo (1871), Francie (1878), Japonsko (1879) či Spojené státy (1890). Velká hospodářská krize na konci 20. let však vedla k postupnému úpadku tohoto systému a dolar, který se stal po Druhé světové válce hlavní světovou měnou a na nějž byly další měny vázané, upustil od směňování peněz za zlato v roce 1971, čímž skončil zlatý standard všude ve světě.

Problém, se kterým se potýkaly již mince odjakživa, bylo padělání, proto bylo potřeba se tomuto především u bankovek nějak bránit, u nich to totiž bylo ještě jednodušší. Zpočátku byl symbol pro ochranu jednoduchý a používal se například podpis či razítko. Dnešní bankovky mají ochranných prvků celou řadu. Například české bankovky obsahují vodoznak, proužek s mikrotextem, barevná vlákna, soutiskovou značku a další. Samozřejmě ani to nedokáže na 100 % zabránit padělatelům, falešné bankovky jsou však většinou rychle odhaleny. Možná, kdybyste zvolili nějaký speciální papír, barevnou tiskárnu a trochu si s tím vyhráli, tak byste dokázali vyrobit věrohodně vyhlížející bankovku, která by nemusela být odhalena ihned na pokladně a vy byste s ní v klidu zaplatili a následně odešli, lépe řečeno zdrhli, ale radím vám dobře a ve vašem vlastním zájmu – nedělejte to.

papermoneycollecting.blogspot.com

3.4. Bankovky u nás

První bankovky u nás, respektive na území Habsburské monarchie, jíž jsme byli součástí, zavedla v roce 1762 Marie Terezie. Tyto bankovky se nazývaly bankocetle a emitovala je banka Wiener Stadt Banco. Na rakouské bankovky se jako první tiskl od roku 1784 ochranný vodoznak, tedy spíše naopak, bankovky byly tištěny na papír s vodoznakem. V roce 1816 převzala tisk Österreichische National-Bank. Roku 1810 vynalezl vynálezce Jakob Degen přístroj na přesný a strojový tisk bankovek, který se začal od roku 1825 oficiálně používat. Na bankovky se nyní tiskly takzvané giloše, což jsou jakési dekorativní ornamenty, jelikož však díky strojové výrobě mohly být všechny totožné, byla toto další ochrana proti padělání. Zařízení mimo jiné dokázalo vytvářet realistické 3D efekty neboli bas-reliéfy. S nimi se můžete setkat také například u vystouplých antických obrazů z pískovce či vápence. Ve 40. letech 19. st. se tisk ještě zdokonalil a z iniciativy Franze von Salzmanna, hlavního úředníka centrální rakouské banky a experta na tisk bankovek, se začala používat známá technika ocelorytu. Předpokládal, bohužel chybně, že zavedení této metody zcela vymýtí padělání. Mezi jeho další návrhy patřil ten, že se na bankovky budou tisknout erotické obrázky, údajně to mělo odradit padělatele kvůli tomu, aby o nich nevzniklo mínění, že trpí nějakou úchylkou – sice sám moc nechápu, jak by daný padělatel mohl mít úchylku kvůli tomu, že by pouze kopíroval oficiální státní bankovky, ale nevadí. V roce 1841 se navíc na bankovkách ještě začalo objevovat varování, že padělání je trestné – schválně si teď zkuste z peněženky vytáhnout libovolnou českou bankovku, pokud tam tedy nějakou máte, a najděte, kde se toto varování nachází dnes a jak zní. Po vzniku Rakousko-Uherska byly navrženy a od roku 1880 vydávány nové bankovky, které byly dvojjazyčné – měly na obou stranách stejný motiv, ovšem text byl na jedné straně rakouský a na druhé maďarský. V roce 1867 vynalezl Emil Mariot technik, kdy se desky ryly pomocí fotografií a touto technikou se bankovky tiskly od 80. let.

Po konci první světové války a rozpadu Rakousko-Uherska se samozřejmě oddělily i měnové systémy. První samostatná měna se u nás objevila 25. února 1919, zatím však neměla název, o kterém se diskutovalo. Padaly návrhy jako denár, hřivna, ale třeba také lev, rašín nebo sokol. Nakonec byl 10. dubna zvolen prostý, ale účinný název – koruna československá a začaly se vydávat první bankovky, o tři roky později také první mince. Byl rovněž stanoven poměr ke koruně rakousko-uherské, kterou jsme ještě před nedávnem používali, a i ten byl velmi prostý – 1:1. Po vydání prvních bankovek se však ještě diskutovalo o změně názvu na frank, protože Československo mělo k Francii blízké vztahy, z tohoto návrhu však, možná bych řekl i naštěstí, sešlo. Bankovky z první emise se setkali s paděláním v poměrně velké míře, padělalo se hlavně knihtiskem, tedy relativně jednoduchým způsobem. Především Maďar jménem Gyula Mezsáros byl na falšování expert a v jeho dílně bylo vyrobeno přes 60 000 kusů poměrně kvalitních padělků československých bankovek. Roku 1928 byla otevřena nová tiskárna banovek v Růžkově ulici v Praze, která dala vzniknout vrcholným dílům české bankovkové grafiky. Mezi nejlepší díla patřila například stokoruna s Karlem IV. či tisícikoruna s Františkem Palackým, oboje od Maxe Švabinského. S vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se samozřejmě změnila i měna a možná trochu překvapivě se na pětitisícovce objevil portrét Svatého Václava, člověk by čekal, že nacisté všechny tyto symboly vymýtí. Není však tajemstvím, že Hitler chtěl z Prahy po konci války udělat hlavní kulturní centrum Evropy, takže možná proto. Již v roce 1942 však nechala exilová vláda v Londýně v rámci přípravy tisknout nové bankovky, na nich však nebyl letopočet, protože se nevědělo, kdy válka skončí.

dorotheum.com

Po válce a opětovném spojení Československa byla opět zavedena jednotná měna. Když se komunisté dostali v roce 1948 k moci, jedním z jejich plánů byla také měnová reforma, která proběhla o pět let později. Peníze z roku 1945 byly měněné ve značně redukovaném poměru, který činil 50:1. Pouze mzdy a příjmy zemědělců za sociální dávky, starobní důchody atd. se proplácely v poměru 5:1. Kurz k dolaru byl stanoven na 7,2 Kč/USD místo původních 50 Kč. Kurz k sovětskému rublu byl 1,80 Kč. Jelikož poměr k ostatním měnám byl určen pomocí zlaté parity, byl zde problém, pokud nějaká měna změnila svůj poměr ke zlatu, začala značně kolísat kupní síla vůči dané měně. Proto byl v roce 1967 zaveden kurzový koeficient VRCV, který určoval kurzové poměry k ostatním měnám. V období normalizace se začala měnová situace zlepšovat, prvním krokem k tomu bylo zrušení vazby Státní banky československé na různé státní orgány a zachovala si vazbu pouze na vládě, ve druhé polovině 80. let se pak začaly zpracovávat předpoklady širší konvertibility československé měny a začaly se opatrně navazovat vztahy s Mezinárodním měnovým fondem. To už se však blížil rok 1989, u kterého nemusím zmiňovat, co se stalo, poněvadž to všichni víme.

Po převratu a demokratizaci byl samozřejmě odstup od západních zemí docela dost vidět. Výkonnost ekonomiky vyjádřená podle HDP činila jen 30 – 35% z HDP většiny západoevropských zemích. Podnikové řízení i technická výroba byla zastaralá, cenové a mzdové poměry byly úplně odtrženy od světových trhů. Po pádu socialismu a hlavně po rozdělení začala koruna výrazně posilovat, rostly sice ceny, ale s tím také mzdy a i když na tom stále nejsme zdaleka tak dobře jako západní země, rozdíl není už tak propastný, na cenách se jako všude projevuje inflace, ale i mzdy stále rostou a nedá se rozhodně říct, že pomalu, jen nyní je kvůli pandemii možná trochu útlum. A co se týká samotných peněz, až do rozpadu ČSFR se stále používaly peníze z období socialismu a po rozpadu se vyvinula současná Koruna česká tak, jak jí známe dnes, autorem všech českých bankovek je malíř Oldřich Kulhánek, který již bohužel není mezi námi. Do dnešního dne zůstaly české mince a bankovky v prakticky nezměněné podobě, rozdíl je akorát v tom, že některé jsou již neplatné, nepoužívají se již haléřové mince či papírová dvacetikoruna a padesátikoruna. Mám tu pro vás další takový malý úkol, opět se podívejte do své peněženky a najděte, ze kterého roku je vaše nejstarší mince či bankovka. Nyní si ještě ukážeme tabulku vývoje cen od roku 1921 až do roku 1999. V levém sloupku je uvedené příslušné zboží v daném množství a poté ceny v Kčs/Kč v jednotlivých letech.

19211929193919491959
Chléb (kg)2,902,2552,60
Mléko (l)3,302,051,604,451,80
Vejce (ks)1,200,900,7030,90
Máslo (kg)48,8026,7021,508038
Pivo 10 (0,5 l)1,601,501,453,201,40
Hovězí zadní (kg)15,9515,5014,404824
Pánské boty216,2010589458176
Vstupenka do divadla10101016,804 (kino)
Elektřina (kWh)3,454,050,80
Televizor
Poštovné za dopis0,60
Benzin speciál (l)
1969197919891999
Chléb (kg)2,602,604,4015,10
Mléko (l)1,901,90211,70
Vejce (ks)111,202,15
Máslo (kg)40404094,40
Pivo 10 (0,5 l)1,701,702,507,40
Hovězí zadní (kg)292946137,90
Pánské boty1702673471312,30
Vstupenka do kina441096
Elektřina (kWh)0,71,051,053,45
Televizor3950420013 000
Poštovné za dopis0,6011
Benzin (l)2,106822,30

4. BANKOVNICTVÍ

4.1. Počátky bankovnictví

Nyní něco k vývoji bankovnictví a bank. Ačkoliv první banky jako takové se objevily až ve středověku, bankovnictví samo o sobě je mnohem starší a musíme jít do starověku, konkrétně do oblasti Mezopotámie do Babylónské říše a do doby 3800 let zpátky. Zde se poprvé objevovaly půjčky, které poskytovali chrámy obchodníkům, samozřejmě to nebyly peněžní půjčky, na peníze jsme si museli ještě nějaký ten pátek počkat. Ve starověkém Řecku již existovali první bankéři, většinou šlo o věřitele, kteří rovněž poskytovali půjčky, tentokrát již peněžní. Exekuce tehdy fungovala tak, že dlužník neschopný splácení propadl věřiteli do otroctví. Ve Starověkém Římě vzniklo slovo banka z latinského „il banco“, což označuje lavici, na níž byly prováděny transakce. Římští bankéři již měli povinnost vést obchodní knihy, které mohly být prokazatelné před úřady a soudy. Měli hlavní účetní knihu, která shrnovala jejich finanční činnost, dále pokladní deník pro běžné účty a nebo také zvláštní knihu pro bezhotovostní platební styk. Ve středověku mohli peníze půjčovat pouze židé, neboť křesťanství tuto činnost zakazovalo, a tak měli židé v oboru bankovnictví docela žně.

wikipedia.org

4.2. Banky

A máme zde rok 1472, kdy v Itálii vzniká první banka jménem Monte dei Paschi di Siena. Jde o nejstarší oficiální finanční ústav na světě, který funguje dodnes, aktuálně má na 26 tisíc zaměstnanců a spravuje účty 5,1 milionů klientů. Jejich prvotním cílem nebyly ani tak zisky, ale spíše shromažďování finančních prostředků a následné půjčování na dobročinné účely, tehdy s úrokem 7,5 % p.a. Na regulérní bankovnictví se však přeorientovala až o cca 150 let později a pokud bychom nebrali v potaz její začátky, tak by se za nejstarší banku světa dala považovat německá Berenberg bank založená roku 1590 Johannem Berenbergem a jeho zeťem Johannem Hinrichem Gosslerem. Do dnešní doby banku stále vlastní jejich přímí potomci. O dalších 74 let později, v roce 1664 vznikla první banka ve Velké Británii, Child & Co., kterou založil Sir Francis Child společně s Robertem Blanchardem. Nutno ovšem dodat, že tato banka ze začátku nebyla bankou a Francis s Blanchardem založili ve skutečnosti zlatnictví. Až Francisovy tři synové přeorientovali firmu na bankovní instituci. Za další čtyři roky vznikly ve Švédsku již zmiňovaná Sveriges Riksbank. Zde máme další poprvé, protože tato banka byla vůbec první centrální bankou světa. Instituce Riksens Ständer, která banku zřídila, disponovala po králi druhou největší mocí v zemi. Předchůdkyní této banky byla taktéž zmiňovaná Stockholmská banka, která sice začala tisknout první bankovky, ale za velmi krátkou dobu své existence zkrachovala, a proto se jako první oficiální banka ve Švédsku považuje právě Sveriges Riksbank, která tuto funkci převzala. Dalšími vzniklými bankami byly C. Hoare & Co. (1672, Velká Británie), Metzler bank (1674, Německo), Sumitomo Mitsui (1683, Japonsko), Barclays (1690, Velká Británie), Coutts (1692, Velká Británie) a Bank of England (1694, Velká Británie).

wikipedia.org

4.3. Centrální a obchodní banky u nás

První bankou na území Habsburské monarchie byla Wiener Stadt Banco, neboli Vídeňská městská banka založená v roce 1705. O ní jsme už také mluvili v souvislosti s prvními bankovkami u nás, které od roku 1762 vydávala. V roce 1816 vznikla Österreichische National-Bank, první Rakouská centrální banka. V Československu byl první finanční institucí Bankovní úřad ministerstva financí, jehož úkolem bylo samozřejmě řídit měnovou politiku, ale také připravit centrální banku. V roce 1926 tak vzniká Národní banka Československá. Primárně se zaměřovala na stabilitu československé měny, mohla také provádět některé obchody. V období protektorátu byla přejmenována na N8rodní banku pro Čechy a Moravu, téměř všechny funkce však převzala Říšská banka. Po válce byla opět obnovena a platila až do roku 1950, kdy byla komunistickým režimem změněna na Státní banku československou. Tato banka zpočátku nebyla nezávislá a podléhala ministerstvu financí, až v roce 1965 získala nezávislost. Po pádu komunismu u nás byl zaveden tzn. dvoustupňový bankovní systém, to znamená, že od Státní banky se oddělili obchodní činnosti a ta se od té doby zaměřuje pouze na měnovou politiku. V roce 1993 vznikla samostatná Česká národní banka, která funguje dodnes. Obchodní činnosti se převedly na obchodní banky, kterými v té době byly například Česká spořitelna, Komerční banka nebo Československá obchodní banka. Postupně byly zakládány i další obchodní banky, například Hypoteční banka (1991) Raiffeisenbank (1993), Home credit (1997) nebo Fio banka (2010).

historie.cnb.cz

4.4. Funkce bank v současnosti

Nutno dodat, že ne všude je dvoustupňový systém, například v Nizozemsku plní funkci centrální banky různé finanční instituce. Většina zemí však má jednu centrální banku a několik obchodních bank, jaké jsou tedy mezi nimi rozdíly? Jak už jsem říkal, centrální banky řídí měnovou politiku státu, to znamená že například dohlíží na cenovou stabilitu. spravuje státní měnu a vydává nové mince či bankovky do oběhu. Rovněž dohlíží na činnost obchodních bank, stanovuje jim licenční podmínky a může jim také poskytnout úvěr. Taktéž sleduje a spravuje účet státního rozpočtu. V neposlední řadě má na starost zlatou rezervu státu a v některých případech může ovlivnit měnový kurz.

Pokud jde o obchodní banky, ty mají tři základní funkce:

  • Depozitní funkce, ta zahrnuje funkci poskytování různých druhů účtů pro zákazníky, na které mohou vkládat své peníze (depozitum=vklad). Vklady rozlišujeme na netermínované, kdy si můžeme peníze vybrat kdykoliv a termínované, kdy si je můžeme vybrat až po určité době (například spořící účty).
  • Úvěrová funkce, do níž spadá půjčování peněz. Půjčky mohou být poskytnuty samotným občanům, firmám i státu, s různou dobou splatnosti a různou úrokovou sazbou (ty se odvíjí většinou od velikosti půjčky).
  • Funkce zprostředkovatele plateb, do ní patří bezhotovostní platby, tedy platby online či platby platební kartou nebo šekem.

Poslední funkcí jsem už tak trochu nakousl naši poslední kapitolu, takže vzhůru na ní!

pixabay.com

5. ELEKTRONICKÉ BANKOVNICTVÍ A KRYPTOMĚNY

5.1. Proč vzniklo elektronické bankovnictví

Dnes existuje pouze cca 10 % peněz ve fyzické podobě a zbytek v podobě elektronické, ačkoliv vývoj fyzických peněz trval tisíce let a elektronické bankovnictví trvá teprve pár desítek. Proč vlastně vzniklo? Jednak proto, že je vše rychlejší a jednodušší, dneska si můžete během pár minut objednat zboží klidně z USA a do 14 dnů ho máte doma, před takovými 200 lety by tento proces trval několik týdnů, ne-li měsíců. Dále také proto, že peněz je potřeba stále víc a pokrýt dneska veškeré náklady fyzickými penězi by bylo velmi náročné, skoro bych řekl až nereálné.

pixabay.com

5.2. První bankomaty

Historie elektronického bankovnictví sahá až do roku 1939, kdy první bankomat v New Yorku sestrojil Armén Luther George Simjan. Tento bankomat však nevydával hotovost a vlastně se mi ani nepodařilo najít, k čemu vůbec sloužil. Víme však to, že po půl roce byl odstraněn z důvodu nezájmu veřejnosti. Simjan však vymyslel zkratku ATM (Automated Teller Machine), která se zachovala a dnes je mezinárodním označením pro bankomat. První ”pořádný” bankomat sestrojil Skot John Shepperd-Baron, který byl v roce 1967 umístěn v pobočce Barclays bank v Londýně. Do tohoto bankomatu jste mohli vložit speciální poukázku, které vydávala banka, zadali jste svůj PIN a bankomat vám následně vydal desetilibrovou bankovku. Pro větší obnos peněz bylo potřeba více poukázek. První nápad na bankomat, do které vložíte plastovou kartu s magnetickým pruhem, byl zprovozněn o dva roky později v New Yorku. Tyto karty se nakonec uchytily a od roku 1971, kdy se začaly bankomaty rozšiřovat, se požívala už jen tato technologie. V Česku byl první bankomat zprovozněn Českou spořitelnou 1. prosince 1989, zpočátku byl však určen pouze pro zaměstnance banky, postupně byl ale zpřístupněn širšímu spektru uživatelů. Dnes je po celém světě instalováno přes 3 miliony bankomatů a můžete je najít prakticky kdekoliv, dokonce i na Antarktidě, kde se nachází nejjižněji položený bankomat na světě.

londonist.com

5.3. Internetové bankovnictví

Většina transakcí dnes probíhá přes internet. I když si nějaký produkt objednáme a chceme zaplatit až při převzetí, tedy na dobírku, tak to, že chceme takto zaplatit, jsme zadali elektronicky. Historie internetového se začala psát v roce 1981, kdy čtyři New Yorské banky začaly testovat služby domácího bankovnictví. Služeb tehdy bylo samozřejmě velmi málo a lidé s bankou komunikovali pomocí telefonu. O dva roky později, v roce 1983 začala nabízet službu zvanou Homelink skotská Bank of Scotland, lidé se k bankovnímu účtu mohli připojit pomocí televize a pomocí telefonu pak vyřizovali ostatní věci, jako například platby nebo převod peněz.

Samozřejmě to ještě nebylo internetové bankovnictví jako takové, ale po tom, co se internet začal šířit, to vše směřovalo k jeho vývoji a v roce 1994 se banka Stanford Federal Credit Union stala první bankou, která začala poskytovat plnohodnotné internetové bankovnictví. Do Česka se internetové bankovnictví dostalo o 4 roky později, v roce 1998 představila své služby Expandia banka (později eBanka), čímž předčila všechny ostatní banky, a dokonce i takový giganti jako Česká spořitelna nebo ČSOB zavedly internetové bankovnictví až na přelomu tisíciletí. V roce 2008 však byla eBanka pro svojí ztrátovost sloučená s Raiffeisenbank. Zpočátku se u nás internetové bankovnictví šířilo poměrně pomalu a v roce 2007 mělo 12 % uživatelů, po roce 2010 však přišel velký rozmach a o deset let později, v roce 2017, bylo uživatelů již 57 %. Číslo samozřejmě stále roste, já například čekám, kdy začne internetové bankovnictví využívat můj táta, který je v oblasti moderních technologií celkově tak trochu laik, možná bych ho do toho mohl trochu zasvětit.

ishanmishra.in

5.4. Kryptoměny a Bitcoin

A dostáváme se k poslední kapitole, a to sice ke kryptoměnám, což je momentálně nejmodernější měnový systém. Kryptoměny, jak už název napovídá, jsou druhy peněz, které neexistují ve fyzické, ale pouze v elektronické podobě. V dnešní době existuje spoustu kryptoměn, mezi ty nejznámější patři Bitcoin, Litecoin nebo Etherum. My se však podrobně zaměříme na Bitcoin, protože je nejenom nejstarší, ale také jednoznačně nejznámější a všechny ostatní převyšuje. Bude to však jen hodně stručné, rozepsat se o Bitcoinu podrobněji, tak by to mohlo být téma na celou další práci a upřímně ani já sám tomu zas tolik nerozumím.

Bitcoin byl oficiálně spuštěn 3.1.2009 programátorem/skupinou programátorů vystupující/ch pod pseudonymem Satoshi Nakamoto – ano, je/jsou skryt/i v anonymitě a jeho/jejich identita není veřejně známá, proto se ani neví, jestli je to jen jedna osoba či skupina. Bitcoin umožňuje posílat platby kdekoliv a komukoliv na světě, a právě tato měna se používá na takzvaných darkwebech, kde je možné si objednat například drogy, nájemné vrahy a podobně. Takže pokud se chcete někoho nepohodlného zbavit, tak si kupte bitcoin, pomocí příslušného prohlížeče si zajděte na darkweb a můžete objednávat vrahy! Ale opět, nedoporučoval bych vám to.

K Bitcoinu se můžete dostat dvěma způsoby, jednak tedy nákupem – zde je ovšem potřeba mít na paměti, že Bitcoinů si běžný člověk nenakoupí po tisících, protože se vyznačuje velmi vysokým kurzem, k dnešnímu dni 24.1.2021 je kurz 698 802 Kč za jeden Bitcoin a kurz, ač by se mohlo zdát, že neustále roste, je poměrně kolísavý. Například 15.12.2017 dosáhl kurz 429 000 Kč, poté ale klesal a 8.12.2018 byl na 77 000 Kč. Z dlouhodobého hlediska je však spíše růstový. Svého historického maxima dosáhl Bitcoin nedávno, kdy byl 8.1.2021 kurz za jeden Bitcoin téměř 862 000 Kč. Druhý způsob, jak získat Bitcoiny, je takzvaná těžba. Říkám takzvaná, protože to nefunguje tak, že si vezmete krumpáč a půjdete si někam nakutat pár Bitcoinů. To je poměrně složitý proces, musíte mít speciální program, samozřejmě přístup k internetu a samotná těžba funguje tak, že se uživatel pomocí programu připojí na kryptoměnovou síť, počítač začne zpracovávat data z různých nedokončených nebo probíhajících transakcí v síti, přičemž program řeší komplexní, složité a na výkon náročné matematické úlohy. Úspěšný těžař získá odměnu v podobě určitého podílu Bitcoinu, ta se může vyšplhat na desítky nebo dokonce stovky tisíc korun. Ostatní těžaři, kteří těžili ve stejnou chvíli, mají jednoduše smůlu a musejí začít od znova. Je to samozřejmě hodně ve zkratce, já sám tomu zas tolik nerozumím a nedokážu to popsat přesně, dokonce i samotní těžaři říkají, že popsat podrobně někomu druhému, jak to funguje, není jednoduché.

Majitelé své Bitcoiny uchovávají v Bitcoinových peněženkách, které fungují na podobném principu jako bankovní účty, máte k dispozici adresu peněženky a privátní klíč. Už se však několikrát v historii stalo, že majitelé o své klíče přišli a tím pádem ztratili i své Bitcoiny.

A jaká je budoucnost Bitcoinu? Přesně to samozřejmě říct nemůžeme, dá se však očekávat postupný nárůst kurzu a hodnota půjde do milionů korun. Dá se také očekávat, že i běžné e-shopy postupně umožní transakce pomocí Bitcoinu, stávají se čím dál populárnější a čím dál více lidí je zkouší nakupovat či těžit.

pixabay.com

Tak to máme úspěšně za sebou. Projeli jsme historii starou více než milion let – podrobněji jsme sice začali až před pár tisíci lety, ale celé se to začalo psát již tehdy. Dostali jsme se od prvopočátků obchodování přes první platidla, první ucelená platidla neboli mince, první papírová platidla neboli bankovky až do doby elektroniky a internetu. Když si porovnáme dnešek a třeba takové 15.-16. století, dnes si během pár minut a pár kliknutí objednáme balík z Ameriky, který nám do čtrnácti dnů dojde, v 16. století se Americké zboží doručovalo do Evropy i měsíce a lidé k němu přistupovali často s nedůvěrou. A to nemluvím o starověku, tehdy ani nevěděli, že nějaká Amerika vůbec existuje a byli rádi, že mohou razit svoje mince.

Snažili jsme se co nejpodrobněji si vysvětlit informace o daném systému, tedy proč vlastně vznikl, jak fungoval atd. a to si myslím, že se nám podařilo, hlavní úkol jsme tedy splnili.

No každopádně, myslím si, že by to mohlo již stačit, doufám že se vám práce líbila, že jste si její čtení užili a že jste si odnesli nějaké zajímavé a třeba i užitečné informace.

Čerpali jsme z myop.wz.cz  cs. wikipedia.org  mesec.cz

Reklama