Chodil jsem s přítelkyní na dálku. Věděl jsem, že udržet vztah na takovou vzdálenost není jednoduché, ale věřil jsem, že to zvládneme. Jednoho dne mi zavolala a bez dlouhých okolků mi řekla, že se rozcházíme.
Něco velkého
Podle ní jsem ji bral jako samozřejmost, nevěnoval žádnou energii do budoucnosti našeho vztahu a neukazoval, že mi na ní záleží. Bylo to, jako by se mi náhle zhroutil svět.
Tu noc jsem ležel v posteli a přemýšlel o všem, co řekla. Znovu a znovu jsem si přehrával její slova v hlavě a nakonec jsem si musel přiznat, že má pravdu. Věděl jsem, že pokud ji chci získat zpátky, musím něco změnit, musím jí ukázat, že pro mě není samozřejmostí. Rozhodl jsem se, že udělám něco velkého, něco, co by jí ukázalo, jak moc mi na ní záleží.
Druhý den ráno jsem neváhal. Utratil jsem 20.000 Kč za diamantový prsten – protože jsem věřil, že to je ten krok, který může všechno napravit. Potom jsem sedl do auta a ujel 800 kilometrů. Trvalo mi to přes 7,5 hodiny, ale ani to mě nezastavilo. Byla chladná podzimní noc a déšť padal na silnici, ale jediné, na co jsem myslel, bylo dostat se k ní.
Nakonec jsem dorazil, promoklý a vyčerpaný, a klekl jsem si na její práh. Držel jsem prsten v ruce, doufaje, že můj čin změní všechno. Ukázat se tam, v dešti, s prstenem a upřímným srdcem, bylo mé poslední úsilí. Věřil jsem, že když uvidí, jak moc jsem ochoten pro ni udělat, znovu mi otevře své srdce.
Ne
Jenže i přes všechno to, co jsem pro ni udělal, i přes chlad a déšť, mi na mou žádost o ruku ihned po otevření dveří řekla ne.
Stál jsem tam, promočený a zlomený, a uvědomil jsem si, že některé vztahy prostě nejde zachránit, i když si to přejeme sebevíc.