Rodiče Patricie se rozvedli, když jí bylo 12 let. Její maminka to neměla lehké. Našla si grázlíka se kterým však otěhotněla a museli se vzít. Tenkrát to tak prostě bylo. Nemanželské dítě byla velká ostuda celé rodiny. Táta Patricie hodně pil, v opilosti byl agresivní a její mámu bil. Nakonec od něj utekly. Přesto spolu později neztratili kontakt a když se narodila jeho vnučka Tamara, měl velkou radost. Když bylo Patricii 29 let, vzal si život. Nenáviděla ho za to. A on za ní začal po večerech chodit a chtít odpuštění…
Osudný den.
Byl červen a pomalu jsme plánovali dovolenou. Já s manželem Vláďou a devítiletou dcerou Tamarou. Chtěli jsme ji vzít poprvé k moři. Konečně jsme za ty léta něco našetřili a mohli si to díky lepší práci dovolit. Byl pátek odpoledne a stále si pamatuju co jsem dělala ve chvíli, kdy mi zazvonil ten osudný telefonát. Věšela jsem prádlo. Byla to sousedka mého otce. Už přes dva týdny ho prý neviděla a nejde se na něj dozvonit, jestli se tam raději nezajedeme podívat. V tu chvíli jsem měla strašně divný pocit a po zádech mi přeběhl mráz.
Táta bydlel asi 30 kilometrů od nás a jelikož jsme byli už oba s manželem doma, raději jsme tam hned vyrazili. Je pravda, že ani mě se dlouho neozval, ale minule jsme se dost pohádali, tak mi to nepřišlo divné. Měli jsme náhradní klíče od jeho bytu a tak jsme si otevřeli. Celou cestu autem jsem však měla divný pocit a představovala si, jak ho najdeme viset na oprátce. Pravda byla mnohem děsivější. Po otevření dveří se na nás vylil neskutečný zápach a v tu chvíli mě můj manžel vystrčil za dveře a zavřel mě na chodbě. Já začala zvracet.
Pohřeb a co dál?
Manžel měl noční můry z nálezu těla mého táty ještě asi rok poté. Já jsem mu za to, že mě nenechal to všechno vidět dnes už vděčná. Vyšetřování ukázalo, že si táta vzal život mačetou a už pěkně dlouho tam ležel než jsme ho našli. Na pohřbu jsem byla spíš vnitřně naštvaná než smutná. Za to, že nás tady nechal, jsem ho nenáviděla. Denně jsem jezdila z práce a zastavovala se na hřbitově. Půl hodiny jsem mu nadávala a pak jela teprve domů.
Asi měsíc po těchto každodenních výstupech a nadávkách se stalo něco, na co také nikdy nezapomenu. Ležela jsem večer v posteli a usínala. Najednou to bylo jako živý sen. Táta ke mě přišel, sedl si vedle mě na postel a klidně na mě mluvil. Ve větách jako by byl naživu. Končilo to vždy stejně. Usmál se na mě a řekl: “Nezlob se na mě.”
Blázinec nebo odpuštění.
Nevěděla jsem co mám dělat. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem na něj promluvit. Pak zase zmizel. Po té poslední větě vždy odešel. Já se úplně zpocená posadila a pořád jsem přemýšlela, jestli je to skutečné nebo jen sen. Štípla jsem se. A nic. Koukám vedle sebe a manžel tam nebyl. Měla jsem hrozný strach, ale přesto jsem vylezla z postele a šla do obýváku. Vláďa tam usnul u televize. Šla jsem za ním a ještě dlouho nemohla usnout. Bála jsem se mu o tom však říct, sám měl stále ty své noční můry, ze kterých se budil skoro každou noc.
Sešla jsem se s kamarádkou, která se duchy a podobnými věcmi zabývá. Ujistila mě, že mrtví nám už nijak ublížit nemohou a že se tedy nemám bát. “Nemám se bát, ale za tebou duch tvého táty nechodí!” argumentovala jsem. Rozebrala se mnou znovu všechno co se mezi mnou a tátou stalo a došla řeč i na mé návštěvy hřbitova. Kamarádka mi poradila, že mu prostě musím vše odpustit a pak mne nechá být. Bude to pro něj vyřešené. “To v žádném případě nemůžu udělat!” namítla jsem.
Rozhřešení.
Nakonec jsme po několika schůzkách s kamarádkou došly k závěru, že to bude skutečně nutné. Když k tomu všemu přišla dcera Tamara s tím, že by bylo jejím přáním, aby děda přišel na její narozeniny, bylo toho na mě opravdu moc. Psychicky jsem byla na dně a každovečerní návštěvy mého mrtvého otce k tomu moc nepřispívaly. Musela jsem se rozhodnout. Překonat se a opravdu mu tu zradu odpustit nebo jít k psychiatrovi.
Má obvyklá cesta z práce přes hřbitov se konala naposledy. Koupila jsem svíčku, květinu a šla tátovi na hrob. Sedla jsem si, rozbrečela se a pak řekla klidným hlasem: “Odpouštím Ti to..” Zapálila jsem mu svíčku, dala květinu do vázy a ještě asi hodinu tam seděla. Už jsem chtěla odejít a v tom jsem cítila za sebou něčí přítomnost. Nikdo tam však nebyl. Od té chvíle jsem měla klid na duši. A věděla jsem, že je táta na lepším místě a já musím dál bojovat. A bojuju dodnes.