Psi jsou naši nejlepší přátelé. A občas vnímají i to, co my ne. Jestli psi opravdu mají dar k předvídání je sice na každém z nás, jestli tomu věří, ale rodina Lenky už dnes určitě ano. Jejich pes Laky jim tehdy zachránil život. Nebo to byla souhra náhod? Kdoví.
Rodinný parťák.
Laky je právoplatným členem naší rodiny. Jsou mu čtyři roky a máme ho už od štěněte. Ačkoli je to německá doga, bojí se bouřky. Taky nemá rád ohňostroje a tmu. Jinak je to velký kliďas a pohodář. Celý den může být venku na zahradě, ale v noci ho bereme domů. Pelíšek má dole u dveří nebo spí nahoře v patře v chodbě.
Přes jeho velikost ho bereme všude s sebou. Má speciálně upravený kufr auta, aby mohl jezdit s námi. Dogy jsou velcí parťáci a nerady jsou samy, jsou hodné a společenské. Ten den bylo velmi horko a dusno. Byl začátek srpna a všichni jsme čekali na déšť jak na smilování. Už bylo cítit vlhko ve vzduchu ale déšť nikde.
Bouřka.
Laky bouřky nesnášel. Ještě než začalo hřmít, nenápadně se přesunul ze zahrady domů a nikdo ho ven už nedostal. Ani vyvenčit se nešel. To raději vydržel než přestane pršet. Vodu totiž taky neměl moc v oblibě. Zatáhlo se a začalo hřmít. Občas se objevil i blesk. Byla najednou tma a za čtvrt hodiny začal slejvák.
Šílená průtrž mračen trvala asi půl hodiny a voda se valila všude. Laky nechtěl být sám, lehl si k nám na gauč. Bouřka se přehnala a odešla tak rychle jak přišla. Těsně po dešti k nám přijela teta Hanka s malou Klárkou. Měly přijet už dřív, ale nakonec se zdržely kvůli dešti. Vzduch byl úplně osvěžující a rozhodli jsme se, že si sedneme ven pod pergolu.
Podivné chování.
Nachystaly jsme doma kávu a občerstvení a chystaly se ven. Zdálo se, že už je opravdu po bouřce a všichni jsme si chtěli užít trochu chládku než zase začne pařák. Laky šel ven s námi. Lehl si pod stůl, ale neustále něco pozoroval směrem do zahrady. Obvykle si lehl a podřimoval. Malá Klárka seděla na dece a hrála si s panenkami. Sedla jsem si k ní.
Vzadu u plotu jsme měli velkou třešeň, která byla sice dost stará ale třešní měla každý rok hodně a tak jsme ji tam zatím nechali stát. Laky se najednou postavil vedle stolu a stále se koukal směrem k třešni. Normálně to nedělával, ale řekli jsme si, že tam asi slyší nějakou zvěř. Kousek za plotem už totiž začínal les.
Intuice.
Klárka si chtěla jít vytáhnout odrážedlo z auta, aby mohla jezdit po zahradě. Bylo sice ještě trochu mokro, ale měla holínky tak proč ne. Když jsme se zvedli od stolu, Laky se o pár kroků posunul vpřed a stále zaujatě zíral na vzdálený strom. “Co tam vidíš prosím tě?” nedalo mi to.
Když jsme přišly zpátky od auta a dali jsme Klárce odrážedlo, choval se Laky ještě nervózněji. Vždy je tak klidný, že se nám to opravdu nezdálo. Věděli jsme, že by nikomu neublížil, tak jsme ho jen dál sledovali. Problém nastal ve chvíli, kdy Klárka nabrala směr k velké třešni. Rozběhl se za ní a postavil se jí do cesty. Narazila do něj a zastavila.
Záchrana.
Pes se choval fakt zvláštně. Začal výt a poštěkávat na třešeň. Klárku opatrně čenichem strkal směrem k nám. A nechtěl se hnout z místa. Když ho Klárka chtěla objet, stoupl si zase kousek vedle a dál ji nepustil. Odložila odrážedlo na zem a rozběhla se k tetě, aby si postěžovala, že ji Laky blokuje. On se však rozběhl za ní a schoval se k nám pod pergolu.
V tu chvíli jsme se všichni neskutečně lekli. Zablýsklo se a téměř okamžitě udeřil blesk přímo do velké třešně na konci zahrady. Doslova ji přepůlil a velký strom se rozlomil. “Panebože!” vykřikla teta. Laky se ale neschoval jako vždycky dovnitř, přitulil se k nám a začal malou Klárku olizovat. Jakoby jí říkal: “Já tě varoval, nechtěl jsem, aby se ti něco stalo.”
Kdyby se Klárka rozjela dozadu k třešni, zřejmě bychom za ní šli všichni, jelikož má teprve 3 roky. Lakyho intuici tedy již nebudeme nikdy zpochybňovat. Bránil Klárku vlastním tělem. A že je fakt obrovský.