Katka je mladá, krásná a inteligentní dívka, která studuje doktorku v oboru patologie. Díky tomu se pohybuje v zajímavém okruhu lidí, kteří by mohli být jinými označování za podivíny. Jelikož i ona sama je v tomto ohledu zvláštní, zamilovala se do jednoho muže, který jí záhadným způsobem přitahoval. Proto když ji jednoho dne pozval k sobě domů na večeři, s radostí souhlasila. Kdyby však věděla, co na ni čeká, nikdy by tam nešla.
Tak dnes večer.
Zazvonila jsem na zvonek a Petr mi přišel otevřít. “Jsi nádherná. Jako vždy. Pojď dál,” podržel mi dveře a pověsil mi kabát. Dům krásně voněl dřevem, uvařenou večeří a jeho kolínskou. Cítila jsem jak se červenám a posadila se ke stolu. Všude byly svíčky a ve váze růže. Je tak pozorný,…
Donesl víno, sklenky a rozlil nám uvítací drink. Zašel pro talíře a naservíroval nám večeři. Vypadala božsky a chutnala ještě lépe… a on u toho také. Večer utíkal, skvěle jsme se bavili a pokukovali po sobě, sem tam mě pohladil. Vypili jsme asi 2 lahve vína a pak to začalo…
Řekni mi něco víc…
Jelikož jsme byli oba dva celkem pod vlivem, začal mi pokládat velmi zajímavé otázky, které mě až znepokojovali. Jaká je moje velikost bot? Velikost šatů? Oblíbený make-up? A barva? K čemu by mu takové otázky byly? Rozhodla jsem se proto, že se začnu v jeho mysli rýpat i já.
“A co tak rád děláš? Máš nějaké koníčky?” začala jsem neutrálně, ale věřila jsem, že něco skrývá. Navíc, jeho tajemný pohled celý dojem jen umocňoval… nemohla jsem odolat. “Řekni mi prosím o sobě něco víc. Chci tě opravdu poznat,” naléhala jsem a pohladila jej po hřbetu ruky.
Co to má být?
Vzal mě za ruku a odvedl na druhý konec domu. Byla tam obrovská místnost s kamenným stolem uprostřed, který vypadal naprosto stejně, jako ten můj, který mám ve své ordinaci na pitevně. Začala jsem se bát, ale především jsem z ničeho nic pociťovala neskutečnou únavu. “Neboj se, to je normální,” řekl Petr a chytil mě v momentu, kdy jsem padala k zemi. “Co je normální? Ty jsi mi dal něco do jídla? Nebo do pití?” dořekla jsem a v ten moment jsem usnula.
“Co to má být? Co jsi mi to udělal?!” probudila jsem se a rychle se zvedla z kamenného stolu. Byla jsem oblečená v naprosto cizích šatech, namalovaná a učesaná. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zvedl se mi žaludek. “Vždyť vypadám jako mrtvola!” zařvala jsem na něj a začala brečet.
Kam jdeš?
Běžela jsem si pro věci a cestou ze sebe sundávala oblečení, které vůbec nepatřilo mě. “Kam jdeš? Katko,… prosím zůstaň. Já tě miluji! Chtěla jsem mě jen poznat… a tohle je můj koníček,” snažil se mě prosebně zastavit. “Tohle je tvůj koníček? Dávat lidem něco do pití a dělat z nich mrtvoly? Bůh ví, co jsi mi ještě provedl, když jsem byla v bezvědomí!” křikla jsem na něj mezi dveřmi a práskla s nimi za sebou.
Domů jsem jela Taxíkem a byla jsem velmi rozrušena. Jak se na něj mám po víkendu v práci tvářit? Sice se nepotkáváme moc často, ale co když? Co když na mě třeba bude někde úmyslně čekat, aby se mi omluvil? A co to vlastně se mnou dělal? A proč? V hlavě se mi rojilo tolik myšlenek, až se mi z toho zamotala hlava. Něco takového se opravdu jen tak nestává a absolutně nevím, co teď dělat.