in

Příběh Anny (20): Při vyklízení bytu po babičce jsem zůstala v šoku. Netušila jsem, co najdu.

pixabay.com
Reklama

Anička byla u své milované babičky víc jak doma. Rodiče měli spoustu práce a ona nechtěla spávat doma sama. Byla jedináček, ale sourozenci jí nikdy nechyběli. Bohužel babička onemocněla a za krátko zemřela. S vyklízením bytu po babičce Anička pomáhala. Už nebyla malá a potřebovala tak zahnat stesk. Pak objevila tajný šuplík a nestačila se divit. To co tam našla ji změnilo pohled život.

Pevné pouto.

S babičkou jsem měla od malička silný vztah. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlela, ale měla jsem ji ráda víc jak svou vlastní maminku. Byla jsem od malička všude s ní. Naši mě měli ve svých dvaceti letech a chtěli se ještě bavit. A tak jsem i svého prvního Silvestra strávila u babičky. Bylo mi šest měsíců.

Za pár let se naši trochu vybouřili, ale pak začali podnikat a zase jsem byla jen u babičky. Ale nevadilo mi to. Dávala mi tu lásku, na kterou doma zapomínali. Nebo se ji pak snažili dohnat narozeninovými nebo vánočními dárky. A to moc nefungovalo. Mohla jsem mít všechno, ale chtěla jsem jen to, aby na mě měli trochu času. To se nestalo a tak mě vychovávala babička.

pixabay.com

Osud.

Nikdy jsem nevěřila tomu, že by se moje úžasná a mladá babička nedožila mých zásnub nebo svatby. Přesto se to stalo. Dodnes bych z toho chtěla někoho vinit, ale nejde to. Nemoc si nevybírá. A tak mě v mých dvaceti letech připravila o milovaného člověka mě tak blízkého, že si to nikdo snad nedokáže představit.

Ona byla moje všechno. Rozuměly jsme si nejvíc na světě, i když nás dělila jedna generace. Nebo ne? Dneska už znám pravdu, i když jí stále zcela nevěřím. Ale leccos se tím vysvětlilo. Každopádně po babiččině pohřbu jsme začali s vyklízením jejího bytu. Rodiče se tam občas mihli, ale to hlavní jsme měla na starosti já.

Šuplík s překvapením.

Vzala jsem to takticky. Místnost po místnosti jsem postupně procházela a dávala na hromádky věci, které tam zůstaly. Nejvíce času jsem strávila s pokoji s fotkami. Byly jich stovky a já se od nich nemohla odtrhnout. Všechny jsem si je prohlídla a vzpomínala. Pak jsem přišla ke starému dubovému stolu a vlastně náhodou jsem objevila tajný šuplík úplně vzadu.

K otevření jsem potřebovala šroubovák a představovala jsem si, jak tam najdu poklad ještě po prababičce. Ale nebylo to tak. Našla jsem nějaké papíry. Byly poctivě složené v malé obálce. Vypadala staře, přesto nebyla ohmataná ani poškozená. Po otevření jsem zůstala v šoku. Byl to rodný list. Můj.

pixabay.com

Vnučka?

Můj rodný list s mým rodným číslem. Otec zapsán nebyl. A jako matka byla uvedena moje babička. Zírala jsem na to asi půl hodiny. Ve druhé obálce byl dopis. Od babičky pro mě. Přesto, že věděla, že se blíží její konec, nikdy mi dopis nedala. Ale nechala ho ve stole. Stejně tak jako důkaz, že byla mojí matkou. Mohla to spálit a nikdy bych se možná nedozvěděla pravdu. Ale schovala ho.

Dopis mě rozbrečel. Celá situace se zdá být absurdní, přesto někde uvnitř tuším, že jsem to věděla už dávno. Bylo až příliš mnoho nesrovnalostí. Například v životopisu mojí mámy. S ní jsem nakonec o pár dní později celou věc probrala. Ona přiznala, že děti mít nemůžou. Ani ona ani táta. Proto jsem nikdy neměla sourozence. Vysvětlila se tím spousta věcí. Ale já se s tím budu muset ještě vyrovnat po svém.

Reklama